Tak jsem neco chytla... =(

Inu, prislo to nenapadne. Ve ctvrtek minuleho tydne jsem zacala pocitovat bolesti na uzlinach, ale spis jen na jedne, na prave strane krku. K veceru to bylo stale horsi a v patek jsem musela zustat doma, protoze me to bolelo opravdu fest.

V sobotu uz jsem bolesti nemohla skoro nic jist, (bolest jsem citila i pri mluveni) tak jsem jen pila a snedla jogurt a uvolila se jit hned rano k doktorce do walk-in centra (tady to zdravotnictvi funguje trochu jinak, existuji tu proste takova centra kam clovek prijde, vyplni papir s udaji o sobe a napise co nejpresneji co mu je, no a oni ho zaradi do fronty k tomu prislusnemu doktorovi podle toho, jake ma problemy. Jo a funguji normalne i v sobotu a v nedeli. A zadarmo.). Tak me poslali k nejake doktorce - Ondra sel se mnou, tady je normalni, ze s nemocnym jde do ordinace treba cela rodina, coz me udivilo, ale nikdo z pacientu tam nebyl sam. No doktorka se mi podivala do krku, jenze to jsem jeste nemela teplotu a doktorka rekla, ze je to obycejna viroza, at hodne piju a za dva za tri dny budu v poradku.

Dalsi noc uz jsem bolesti skoro vubec nespala, navic jsem chytla vysokou teplotu, ktera sla rychle nahoru az na 39 stupnu. Bolest se presidlila na levou stranu krku. Skoro uz jsem nemohla mluvit, pila jsem jen s velikou bolesti, nejedla jsem vubec.
V nedeli odpoledne jsme tedy vyrazili k doktorce znovu. Tentokrat me poslali k jine, protoze uz tam byla i ta teplota. Opet jsem se ale dozvedela to same, je to jen viroza, teplotu mam proto, ze malo piju. Jenze ja vedela, ze to tak neni, ze se se mnou neco deje a ze mi nikdo neveri...

V pondeli se stav stale zhorsoval, horecka stale 38 - 39, udelal se mi otok na leve strane krku, ktery vedl az po ucho. Pro velike bolesti jsem uz treti noc nespala. Zadne prasky nezabiraly. Bolesti jsem silela, ale Ondra mi neveril, myslel si, ze vse vidim horsi nez to je, ze jsem poseroutka, kterou sklatila normalni viroza, kterouzto on sam ma kazdou chvili...

Do uterniho rana se situace o moc zhorsila, otok se zvetsil, byl opravdu obrovsky, nemohla jsem hybat krkem, bolest strasna, jako by mi tam do masa rezali noze, nemluve o tom, kdyz jsem mela cokoliv polknout, to jsem pri kazdem dousku brecela - snazila jsem se pit, ale mela jsem uz jen velmi maly otvor v krku, takze tekutina se mi do krku dostavala jen velmi obtizne a vracela se mi do pusy, nebo mi sla do dychaci trubice a do nosu.
Mluvit uz jsem nemohla vubec, nedokazala jsem hybat jazykem, uplne jako by mi ochrnul, pusu jsem dokazala otevrit jen na malou sterbinku, v puse se mi porad delaly velike sliny, ktere jsem musela nechat samovolne vytekat do pripraveneho rucniku, protoze polknout jsem je nedokazala a normalne vyplivnout taky ne, to uz mi v puse nic nefungovalo. Teplota se stale drzela na 38,5 - 39 stupnu.
Celou noc jsem prosedela na zemi zabalena do periny, protoze lezet jsem bolesti nemohla. Uprostred noci jsem dostala uplne hystericky zachvat zoufalstvi z toho vedomi, ze mi nikdo neveri a nikdo mi nepomuze...
Rano, kdyz odchazel Ondra do prace, jsem mu rekla, ze musime nutne znovu k doktorovi. Ondra mi stale neveril a take uz mu zacinaly dochazet nervy s takovym silencem, co ho v noci budi a chrci na nej zpola nesrozumitelne skreky... no zkratka z doktora seslo...
Jenze do odpoledne uz mi bylo tak strasne zle, ze jsem opravdu citila, ze pokud pomoc neprijde ted, tak snad umru. Kdyz prisel Ondra z prace, tak jsme se k tomu doktorovi prece jen vypravili, s tim, ze pokud me potreti odbydou s virozou, tak ze uz poctvrte nikam chodit nebudeme. Sestym smyslem jsem ale uz tak nejak byla smirena s tim, ze pokud mi opet nikdo nepomuze, ze je to moje konecna stanice...

Dostala jsem se tam zase jeste k nejake jine doktorce a ta konecne zacala muj stav brat vazne. Ja uz vubec nedokazala otevrit pusu, byla jsem uplne jak ochrnuta, takze do krku se mi ani podivat nemohla, ale ihned volala do nemocnice na ENT, nase ORL - usni, nosni, krcni a objednala me, ze tam musim okamzite jet, ze mi to dost rychle postupuje a je to nebezpecne a ve znacne pokrocilem stadiu.
To uz bral vazne i Ondra. ( Abych ho do teto chvile ospravedlnila, on samozrejme nemohl citit jak mi je, nemohl citit, co za bolest jsem citila ja, a jelikoz sam neni doktor, tak veril nazorum dvou studovanych doktoru, kteri se vyjadrili naprosto nekomromisne.)

Tak jsme tedy jeli. Bylo to v centru Londyna, na St. Paul's.
Kdyz jsme tam dojeli, tak se v recepci toho oddeleni uz z dalky ptali, jestli jsem Erika, ze uz na me cekaji. Doktor si nas vzal do ordinace a rekl, ze je to abses, ze mi atrofuje tkan v krku, ze je to plne hnisu, a ze se to rychle rozrusta a rozezira mi to zdravou tkan.
Rekl, ze mi to musi rozrezat, ze to bude bolet, ale ze mi to prinese okamzitou ulevu. Ze to pry bude opravdu hodne bolet, ale ze se nesmim za zadnych okolnosti pohnout.
No vzal asi dva milimetry sirokou jehlu na odsavani toho hnisu a za ziva, bez uspani (to se v tech mistech neda pouzit, protoze tam je spousta ruznych spojnic s mozkem a mohlo by dojit k jeho poskozeni), z vnitrni strany krku, pote co mi strasne bolestive rozevrel pusu, mi tam v tom rezal a ruzne propichaval a zajizdel tou jehlou. To byla tak nepredstavitelna bolest, ze ja jak jsem vubec uz nemohla vydat ani hlasku, tak z toho posledniho chrceni, co se ze me dostalo jsem strasne rvala i kdyz z hlasivek se mi dralo jen silene hlasite chrceni a piskani a to trvalo tak pul minuty a Ondrovi tekly slzy pro tu mou strasnou bolest (ale o tom pssst, to on dnes nepriznava).
No jak to dokoncil, tak jsem hned musela nad umyvadlo a valily se ze me chuchvalce krve a hnisu, ale fakt cely cary krve a to snad pet minut no a to nejhorsi teprve melo prijit, protoze doktor rekl, ze je to tak rozsahle, ze se to nepodarilo tak jak melo a ze mi to musi udelat jeste jednou...
To bylo mnohem horsi, protoze uz jsem vedela, jak silena bolest me ceka. Tak mi to rezal, rozpichaval a odsaval jeste jednou a to bylo jeste horsi, protoze zajizdel jeste dal nez predtim a take postupoval cim dal vys a to bylo take cim dal bolestivejsi, no verim, ze Ondrovi se pri tom skoro zastavilo srdce, jak ja bolesti rvala.

Potom uz skoro ani nevim, jak jsem se dostala do postele (jo a to jeste dodavam, ze to uz jsem mela horecku 39,6 kdyz me merili poprve, a kdyz me merili znovu, tak jsem mela 39,8), ale to uz jsem nebyla schopna jedine reakce na cokoliv, strasne jsem se trepala zimou a uplne jsem mela vypadky vnimani.
Jak me polozili, tak jsem lezela, jenom jsem se cela schoulila do klubicka a byla jsem cela nejak zadelana od toho co ze me teklo a oni pak preze me prehodili dve deky a to uz jsem mela napichlou kapacku s glukozou a jeste predtim mi do toho dali nejake injekce, ale to jsem uz nevnimala. Ondra u me porad sedel a ja si pamatuju jeho oci, ale jinak uz nevim nic.
No pak jen vim ze nejak musel odejit, ze uz bylo dost pozde, ale z toho vecera ja proste nevim skoro nic, od odchodu z ordinace doktora uz si pamatuju jen par takovych stripecku, kdyz jsem procitla, ale jinak cerno.

Nad ranem, kdyz jsem se probudila, mi bylo zazrakem o moc lip! Uz jsem mohla i trochu pit a trochu mluvit, ale jenom tak sypave a slabe. Mela jsem v krku strasne moc hlenu s krvi a porad jsem to musela vyplivovat a vyplachovat a vykloktavat desinfekci.
Pres noc mi dali dve velike kapacky a pres den jeste dalsi tri mensi - nejake antibiotika, vitaminy a vyzivu.

Rano v osm, nez sel Ondra do prace, ke me jeste prisel na navstevu, z cehoz jsem mela strasnou radost. Po dvou dnech jsem na nej konecne zase mohla i mluvit, tak uz to bylo o moc veselejsi. Musim rict, ze uz dlouho jsem nebyla stastnejsi, nez kdyz jsem ho to rano videla prichazet k me posteli.

Behem dopoledne se mi rychle delalo lip a lip, ty kapacky, to je opravdu zazrak, to tak dokaze cloveku pomoct...
K pozdni snidani uz jsem dokonce dokazala snist jogurt! To polykani me porad bolelo, ale nesrovnatelne min, to uz byla proste nadhera proti tomu, co to bylo predtim. Takze po malilinkatych lzicickach jsem ho tak asi za pul hodiny snedla a byla jsem nejstastnejsi clovek na svete!
V poledne jsem pak uz dokazala snist polivku a kousek vareneho kureciho masa a varenou mrkev.

No a ten stav se opravdu hodne rychle zlepsoval, takze odpoledne uz me mohli pustit domu, samozrejme se spoustou ruznych prikazani a instrukci. Ja jsem vysla z te nemocnice a citila jsem se jako bych se znovu narodila, jak ja byla stastna.
Vubec mi nevadi, ze me ten krk porad jeste boli - to je jak se to vsechno hoji a vzpamatovava, to pry bude trvat aspon tri tydny - ani mi navadi, ze trochu spatne mluvim, ze se mi v krku porad delaji hleny, na ktere jsem s sebou domu dostala tu samou dezinfekci, co jsem pouzivala v nemocnici a musim si kazdou hodinu a pul vykloktavat, ze muzu jist jen kasovite a mekke veci, nic tvrdeho, aby se to nedrazdilo, proste i pres tohle vsechno se citim jako nejstastnejsi clovek na svete.
Dostala jsem s sebou velkou krabicku silnych antibiotik, pak neco na tlumeni bolesti no a to desinfekcni vyplachovadlo.

Ondra mi vecer prinesl krasnou luxusni bonbonieru za statecnost, ja ji statecne prijala (a vyfotila =) ), no a dal si tu vesele beham po svete a pravem ocekavam, ze dalsi podobne katastrofy se mi v budoucnu obloukem vyhnou...

Erika

(Anglicka nemocnice sama o sobe si rozhodne zaslouzi zvlastni samostatny clanek, takze jakmile ho dopisu, bude tu...)