Tak jsem neco chytla... =(

Inu, prislo to nenapadne. Ve ctvrtek minuleho tydne jsem zacala pocitovat bolesti na uzlinach, ale spis jen na jedne, na prave strane krku. K veceru to bylo stale horsi a v patek jsem musela zustat doma, protoze me to bolelo opravdu fest.

V sobotu uz jsem bolesti nemohla skoro nic jist, (bolest jsem citila i pri mluveni) tak jsem jen pila a snedla jogurt a uvolila se jit hned rano k doktorce do walk-in centra (tady to zdravotnictvi funguje trochu jinak, existuji tu proste takova centra kam clovek prijde, vyplni papir s udaji o sobe a napise co nejpresneji co mu je, no a oni ho zaradi do fronty k tomu prislusnemu doktorovi podle toho, jake ma problemy. Jo a funguji normalne i v sobotu a v nedeli. A zadarmo.). Tak me poslali k nejake doktorce - Ondra sel se mnou, tady je normalni, ze s nemocnym jde do ordinace treba cela rodina, coz me udivilo, ale nikdo z pacientu tam nebyl sam. No doktorka se mi podivala do krku, jenze to jsem jeste nemela teplotu a doktorka rekla, ze je to obycejna viroza, at hodne piju a za dva za tri dny budu v poradku.

Dalsi noc uz jsem bolesti skoro vubec nespala, navic jsem chytla vysokou teplotu, ktera sla rychle nahoru az na 39 stupnu. Bolest se presidlila na levou stranu krku. Skoro uz jsem nemohla mluvit, pila jsem jen s velikou bolesti, nejedla jsem vubec.
V nedeli odpoledne jsme tedy vyrazili k doktorce znovu. Tentokrat me poslali k jine, protoze uz tam byla i ta teplota. Opet jsem se ale dozvedela to same, je to jen viroza, teplotu mam proto, ze malo piju. Jenze ja vedela, ze to tak neni, ze se se mnou neco deje a ze mi nikdo neveri...

V pondeli se stav stale zhorsoval, horecka stale 38 - 39, udelal se mi otok na leve strane krku, ktery vedl az po ucho. Pro velike bolesti jsem uz treti noc nespala. Zadne prasky nezabiraly. Bolesti jsem silela, ale Ondra mi neveril, myslel si, ze vse vidim horsi nez to je, ze jsem poseroutka, kterou sklatila normalni viroza, kterouzto on sam ma kazdou chvili...

Do uterniho rana se situace o moc zhorsila, otok se zvetsil, byl opravdu obrovsky, nemohla jsem hybat krkem, bolest strasna, jako by mi tam do masa rezali noze, nemluve o tom, kdyz jsem mela cokoliv polknout, to jsem pri kazdem dousku brecela - snazila jsem se pit, ale mela jsem uz jen velmi maly otvor v krku, takze tekutina se mi do krku dostavala jen velmi obtizne a vracela se mi do pusy, nebo mi sla do dychaci trubice a do nosu.
Mluvit uz jsem nemohla vubec, nedokazala jsem hybat jazykem, uplne jako by mi ochrnul, pusu jsem dokazala otevrit jen na malou sterbinku, v puse se mi porad delaly velike sliny, ktere jsem musela nechat samovolne vytekat do pripraveneho rucniku, protoze polknout jsem je nedokazala a normalne vyplivnout taky ne, to uz mi v puse nic nefungovalo. Teplota se stale drzela na 38,5 - 39 stupnu.
Celou noc jsem prosedela na zemi zabalena do periny, protoze lezet jsem bolesti nemohla. Uprostred noci jsem dostala uplne hystericky zachvat zoufalstvi z toho vedomi, ze mi nikdo neveri a nikdo mi nepomuze...
Rano, kdyz odchazel Ondra do prace, jsem mu rekla, ze musime nutne znovu k doktorovi. Ondra mi stale neveril a take uz mu zacinaly dochazet nervy s takovym silencem, co ho v noci budi a chrci na nej zpola nesrozumitelne skreky... no zkratka z doktora seslo...
Jenze do odpoledne uz mi bylo tak strasne zle, ze jsem opravdu citila, ze pokud pomoc neprijde ted, tak snad umru. Kdyz prisel Ondra z prace, tak jsme se k tomu doktorovi prece jen vypravili, s tim, ze pokud me potreti odbydou s virozou, tak ze uz poctvrte nikam chodit nebudeme. Sestym smyslem jsem ale uz tak nejak byla smirena s tim, ze pokud mi opet nikdo nepomuze, ze je to moje konecna stanice...

Dostala jsem se tam zase jeste k nejake jine doktorce a ta konecne zacala muj stav brat vazne. Ja uz vubec nedokazala otevrit pusu, byla jsem uplne jak ochrnuta, takze do krku se mi ani podivat nemohla, ale ihned volala do nemocnice na ENT, nase ORL - usni, nosni, krcni a objednala me, ze tam musim okamzite jet, ze mi to dost rychle postupuje a je to nebezpecne a ve znacne pokrocilem stadiu.
To uz bral vazne i Ondra. ( Abych ho do teto chvile ospravedlnila, on samozrejme nemohl citit jak mi je, nemohl citit, co za bolest jsem citila ja, a jelikoz sam neni doktor, tak veril nazorum dvou studovanych doktoru, kteri se vyjadrili naprosto nekomromisne.)

Tak jsme tedy jeli. Bylo to v centru Londyna, na St. Paul's.
Kdyz jsme tam dojeli, tak se v recepci toho oddeleni uz z dalky ptali, jestli jsem Erika, ze uz na me cekaji. Doktor si nas vzal do ordinace a rekl, ze je to abses, ze mi atrofuje tkan v krku, ze je to plne hnisu, a ze se to rychle rozrusta a rozezira mi to zdravou tkan.
Rekl, ze mi to musi rozrezat, ze to bude bolet, ale ze mi to prinese okamzitou ulevu. Ze to pry bude opravdu hodne bolet, ale ze se nesmim za zadnych okolnosti pohnout.
No vzal asi dva milimetry sirokou jehlu na odsavani toho hnisu a za ziva, bez uspani (to se v tech mistech neda pouzit, protoze tam je spousta ruznych spojnic s mozkem a mohlo by dojit k jeho poskozeni), z vnitrni strany krku, pote co mi strasne bolestive rozevrel pusu, mi tam v tom rezal a ruzne propichaval a zajizdel tou jehlou. To byla tak nepredstavitelna bolest, ze ja jak jsem vubec uz nemohla vydat ani hlasku, tak z toho posledniho chrceni, co se ze me dostalo jsem strasne rvala i kdyz z hlasivek se mi dralo jen silene hlasite chrceni a piskani a to trvalo tak pul minuty a Ondrovi tekly slzy pro tu mou strasnou bolest (ale o tom pssst, to on dnes nepriznava).
No jak to dokoncil, tak jsem hned musela nad umyvadlo a valily se ze me chuchvalce krve a hnisu, ale fakt cely cary krve a to snad pet minut no a to nejhorsi teprve melo prijit, protoze doktor rekl, ze je to tak rozsahle, ze se to nepodarilo tak jak melo a ze mi to musi udelat jeste jednou...
To bylo mnohem horsi, protoze uz jsem vedela, jak silena bolest me ceka. Tak mi to rezal, rozpichaval a odsaval jeste jednou a to bylo jeste horsi, protoze zajizdel jeste dal nez predtim a take postupoval cim dal vys a to bylo take cim dal bolestivejsi, no verim, ze Ondrovi se pri tom skoro zastavilo srdce, jak ja bolesti rvala.

Potom uz skoro ani nevim, jak jsem se dostala do postele (jo a to jeste dodavam, ze to uz jsem mela horecku 39,6 kdyz me merili poprve, a kdyz me merili znovu, tak jsem mela 39,8), ale to uz jsem nebyla schopna jedine reakce na cokoliv, strasne jsem se trepala zimou a uplne jsem mela vypadky vnimani.
Jak me polozili, tak jsem lezela, jenom jsem se cela schoulila do klubicka a byla jsem cela nejak zadelana od toho co ze me teklo a oni pak preze me prehodili dve deky a to uz jsem mela napichlou kapacku s glukozou a jeste predtim mi do toho dali nejake injekce, ale to jsem uz nevnimala. Ondra u me porad sedel a ja si pamatuju jeho oci, ale jinak uz nevim nic.
No pak jen vim ze nejak musel odejit, ze uz bylo dost pozde, ale z toho vecera ja proste nevim skoro nic, od odchodu z ordinace doktora uz si pamatuju jen par takovych stripecku, kdyz jsem procitla, ale jinak cerno.

Nad ranem, kdyz jsem se probudila, mi bylo zazrakem o moc lip! Uz jsem mohla i trochu pit a trochu mluvit, ale jenom tak sypave a slabe. Mela jsem v krku strasne moc hlenu s krvi a porad jsem to musela vyplivovat a vyplachovat a vykloktavat desinfekci.
Pres noc mi dali dve velike kapacky a pres den jeste dalsi tri mensi - nejake antibiotika, vitaminy a vyzivu.

Rano v osm, nez sel Ondra do prace, ke me jeste prisel na navstevu, z cehoz jsem mela strasnou radost. Po dvou dnech jsem na nej konecne zase mohla i mluvit, tak uz to bylo o moc veselejsi. Musim rict, ze uz dlouho jsem nebyla stastnejsi, nez kdyz jsem ho to rano videla prichazet k me posteli.

Behem dopoledne se mi rychle delalo lip a lip, ty kapacky, to je opravdu zazrak, to tak dokaze cloveku pomoct...
K pozdni snidani uz jsem dokonce dokazala snist jogurt! To polykani me porad bolelo, ale nesrovnatelne min, to uz byla proste nadhera proti tomu, co to bylo predtim. Takze po malilinkatych lzicickach jsem ho tak asi za pul hodiny snedla a byla jsem nejstastnejsi clovek na svete!
V poledne jsem pak uz dokazala snist polivku a kousek vareneho kureciho masa a varenou mrkev.

No a ten stav se opravdu hodne rychle zlepsoval, takze odpoledne uz me mohli pustit domu, samozrejme se spoustou ruznych prikazani a instrukci. Ja jsem vysla z te nemocnice a citila jsem se jako bych se znovu narodila, jak ja byla stastna.
Vubec mi nevadi, ze me ten krk porad jeste boli - to je jak se to vsechno hoji a vzpamatovava, to pry bude trvat aspon tri tydny - ani mi navadi, ze trochu spatne mluvim, ze se mi v krku porad delaji hleny, na ktere jsem s sebou domu dostala tu samou dezinfekci, co jsem pouzivala v nemocnici a musim si kazdou hodinu a pul vykloktavat, ze muzu jist jen kasovite a mekke veci, nic tvrdeho, aby se to nedrazdilo, proste i pres tohle vsechno se citim jako nejstastnejsi clovek na svete.
Dostala jsem s sebou velkou krabicku silnych antibiotik, pak neco na tlumeni bolesti no a to desinfekcni vyplachovadlo.

Ondra mi vecer prinesl krasnou luxusni bonbonieru za statecnost, ja ji statecne prijala (a vyfotila =) ), no a dal si tu vesele beham po svete a pravem ocekavam, ze dalsi podobne katastrofy se mi v budoucnu obloukem vyhnou...

Erika

(Anglicka nemocnice sama o sobe si rozhodne zaslouzi zvlastni samostatny clanek, takze jakmile ho dopisu, bude tu...)

Jak jsem si hledal praci II

Takze jak to bylo dal s moji praci? Tak predne, byl patek, tyden po prijezdu, a ja mel praci! Tomu se rika pohadka.

Co bylo potreba dal - no v zasade nic. Muj trener mi neustale rikal, ze dal uz je to pohoda, ze mam byt hlavne v klidu. Bohuzel moje povaha mi nedovoli byt v klidu, nez dostanu do ruky smlouvu.
Tak jsem tedy cekal - neco jako dovolena, jen jsem nemohl nikam vyrazit, nic, jelikoz proste nebylo kam a hlavne za co.

Tou dobou jsme se jiz pomalu, ale jiste seznamovali se zvyky mongolskych kocovniku, stejne tak s genetickym materialem americkych kovboju, a vyposlechli si hodiny a hodiny narku slovenskych zlatokopu, tedy zajimave to smesice nasich novych spolubydlicich.

Z meho pohledu bylo ovsem potreba vyridit nekolik veci. Prvne - sehnat si ucet. Udajne to mela byt brnkacka, ale znalci mistnich pomeru tusi, ze to zas az takova sranda neni. Sice se tu nabizi zpoplatneny ucet "Passport account", ktery vam zaridi kdykoliv a kdekoliv, ale ani to neznamena, ze ho dostanete! Ja jsem si zasel na pobocku HSBC s penezi a pasem v kapse a presne dle rad na webu HSBC se postavil do fronty.
Tridic fronty (takova arabska verze al-caponeho v nejlepsich letech) se me po vzneseni meho pozadavku na zalozeni uctu zeptal, zda-li mam proof of address a dopis od zamestnavatele. Marne jsem mu vysvetloval, ze si jdu zalozit ucet, kde toto nepotrebuju, jakmile jsem rekl, ze nemam proof of address, byl jsem ignorovan a nasledne vyloucen z fronty.
Druhy den jsem se pokusil o totez, ale mensi fintou jsem se pokusil tridice oblafnout. Tentokrat jsem mel dopis od zamestnavatele (no nemel, ale mel jsem kus papiru co tak vypadal) a tridici jsem nakukal, ze mam i proof of address. Tim padem jsem se dostal pres tridice k urednici. Urednice naprosto netusila, jake produkty jejich firma nabizi a hned se se mnou jala vyplnovat lejstra. Tak pul hodiny jsme plnili az doslo na lamani chleba - ukazat nejakej ten proof of address a dopis od zamestnavatele. To ze nemam proof of address ji v zasade nevadilo, vadilo ji ale, ze dopis od zamestnavatele je na obycejnem papiru (cekala hlavickovy papir) a nepise se tam, ze jsem zamestnan, ale jen ze budu zamestnan. Na to konto odpovedela, ze si tam musi zavolat a overit. V zapeti mi oznamila, ze me tam nikdo nezna a rozloucila se se mnou.
Nastesti jsem si bystre pozadal pred nejakou dobou o ucet na internetu a zrovna po teto neuspesne eskapade mi prisel dopis, ze se mam dostavit na pobocku ve Stratfordu, ze mi tam ucet otevrou. A taky ano - naprosto bez problemu, za 5 minut jsem odchazel s uctem!

Tim padem jsem mel za sebou prvni cast ukolu. Druha byla jednodussi. Sehnat dve reference. Dodal jsem seznam referentu z Cech a cekal. Zde se ovsem projevila laxnost a nespolehlivost mych Ceskych referentu. Kluk, ktery mi na smrt sve matky a pribuzenstva jako celku sliboval vernost a reference az za hrob, se rozhodl odjet na sluzebni cestu a neprijimat ani maily. Nastesti jsem si nouzove sehnal jineho referenta. Ten bohuzel moc nepochopil formular, ktery ma vyplnit - byl totiz nanestesti pro nej naprosto necekane v anglictine a on mel jen vejsku a studoval posledni rocnik MBA, takze vysledkem bylo, ze mi napsal referenci ve stylu - toho cloveka neznam, jsem s nim nespokojen a na otazku, proc jsem opustil posledni zamestnani, naivne odpovedel, ze jsem byl vyhozen.
Nastesti i tato reference byla prijata, jelikoz v procesu referenci je hlavni, aby clovek napsal, ze me zna (to si asi jen vydedukovali) a zbytek je jedno.

Ted uz bylo potreba jen cekat, az se potvrdi datum nastupu. Toto datum se nekolikrat posunulo, z duvodu chybejiciho referenta a nasledne posunutim projektu, ktery jsem mel pro zacatek delat.

Prvni dny v praci byly velmi vesele. Anglicane pracuji trochu jinak nez na co je nasinec zvykly, a tady uz vubec. Do prace prichazi jako na zavolanou. Kdyz nikdo nevola - neprijdou. Ne doslovne, ale nekdy to tak vypada. Nejak se tu nikdo neobtezoval prijit me vyzvednout ve smluvenou dobu na vratnici, tak jsem si hezky posedel, precetl jsem si hromady reklamnich materialu, pokecal s ochrankou a tak. Do prace jsem prisel oblecen normalne - styl dziny, kosile. Teprve po tydnu mi bylo sefem sdeleno, ze dziny nejsou povolene. Tak nosim manzestraky - ty povolene jsou.

Jak uz jsem se zminoval, prace Anglanu je trochu jina - nikoliv to co delaji, ale jak to delaji. Predne, Anglan v praci neustale pije caj, nebo vodu. Anglan praci nejak zasadne neproziva - zadne velke vykony, spis uvazliva prace, pekne pomalu, ale poctive. Anglan se nechce pretrhnout, takze prescasy mu nehrozi. Anglan je pratelsky - kdyz po nekom neco chci, tak je potreba nejdriv nejakou chvili nezavazne pokecat (jak se ma, jak se mam ja, co jsem delal vecer, co budu delat o vikendu, jak se ma pritelkyne, co rodina a tak), a teprve kdyz se vycerpaji tato temata plus neco malo o pocasi, tak se prejde k tomu, abychom si rekli, proc jsme vlastne celou tuhle konverzaci vedli - tedy rekli, co jsme si vlastne rict chteli. Nekdy je to unavne, kdyz clovek zrovna neco rychle potrebuje, ale da se na to zvyknout. Zajimave na anglanech je, ze clovek z nich citi, ze je neotravuje - mineno - skoro az vybizeji k tomu, aby po nich neco clovek chtel. V Cechach ma clovek strach se nekoho na neco zeptat, nekoho otravovat, tady jsou skoro radi, ze muzou byt otravovani. Radi si totiz povidaji o pocasi.

Zcela jiny je zde zpusob odmenovani - nejsou zde zadne premie. Plati se na pul cesty - mineno, vyplata je v polovine mesice, ale plati se za dany mesic, nikoli za jiz odpracovany, jako je tomu v Cesku. Tzn. pul mesice clovek dostane vyplatu a za druhou pulku zalohu.
Jinak clovek ma radu bonusu, je jich spousta, ani je nebudu vyjmenovavat.

Zajimavou veci je, ze lidi se nejak nemusi po praci. V Cechach jsem byl zvykly, ze se dalo po praci zajit na pivo, nebo se udelala nejaka spolecna akce a tak - proste spolupracovnik=kamarad. Tady je to dost striktne oddelene. Ne ze by se nedelali akce po praci, ale spolupracovnik neni kamarad. Lide si proste netahaji praci a kamarady domu. Snad je to jasne.

Co rict zaverem. Ze se mi tu zatim libi, ale v globalu vzato, prace jako kazda jina. Tedy az na ty penize ...

Jak jsem si hledal praci

Hledani prace v Anglii je velmi zajimave, trochu jine v nez v Cechach, ale hlavne - kdyz uz clovek praci ma - s odstupem casu i celkem vesele.

Pokusim se tedy popsat co nejpresneji, jak to tehdy pred pul rokem vypadalo.
Kdyz pominu vsechny nase ostatni pripravy, tak moje pruprava na hledani prace spocivala predevsim v tom, ze jsem si (velmi naivne) udelal certifikaci ve svem oboru a hlavne usilovne pracoval na zivotopisu. Rekl bych, ze jsem nad nim stravil rozhodne vic jak desitky hodin! Zase na druhou stranu, zivotopis je asi opravdu to jedine, cim jsem mohl nekoho presvedcit, aby si me najal.
Nakonec jsem stastnou nahodou mel moznost nechat si zivotopis zkontrolovat anglicanem, navic dokonale zasvecenem v oboru, coz podle me moje sance na nalezeni prace zdvojnasobilo.
Jeste jsem si obehal reference (zminim se o nich pozdeji) a tim byla priprava stran hledani prace hotova. Vlastne ne, uz z minula jsem mel seznam agentur a stranek, kam se juknout, kdyz bych chtel neco sehnat.

Tyden pred odjezdem do Anglie jsem udelal zasadni vec, publikoval jsem svuj zivotopis na nejruznejsich strankach. Tim se spustila mensi lavina. Mensi, jelikoz jsem samozrejme neuvadel svuj anglicky telefon a adresu. To predevsim proto, ze jsem zatim zadnou nemel a nechtel jsem odradit pripadne zajemce. V anglii se moc nenosi (a ono kde se nosi?) svolavani na interview lidi z jinych zemi. Je to dost neprakticke, drahe a hlavne nejiste. Vetsinou to totiz zavani jistym druhem spekulace - neco jako "zkusim se podivat po praci v Anglii a kdyz nic, tak se nic nedeje". Bohuzel agentury ziskavaji penize za lidi, kteri byli umistneni na nejakou pozici a v tomhle businessu neni moc mista pro spekulace a sazky do loterie.

Dobra, hned jak jsem umistnil svuj zivotopis na prislusne stranky, zacaly mi chodit maily - ne moc, ale chodily, vetsinou ale jen neco ve smyslu "nasel jsem tvuj zivotopis ale nemam na tebe cislo, zavolej mi na xyzxyz". Jenze muj plan by jiny, zacit opravdu volat a jednat teprve az budu v Anglii a budu mit anglicke cislo.

Po prijezdu v patek jsme meli v Anglii volny vikend - ktery stejne jako jine vikendy utekl hrozne rychle. A vsechno se rozjelo v pondeli...

Hned rano na hostelu, kdyz jsem sedel na zachode, telefonat - prvni recruiter. Ma nervozita byla na maximu - telefonat trval skoro 15 minut a recruiter mi moc sanci nedaval - hned mi rekl, ze muj prizvuk je strasny.
Dalsi telefonat byl mnohem lepsi. Byl kratsi a hlavne v nem padlo magicke slovo interview - a to hned pozitri s BA (British Airways).
Mezi tim dalsi a dalsi telefonaty. Vetsinou to bylo ve smyslu "cetl jsem tvuj zivotopis - hledas jeste praci, co umis, co bys chtel delat - dobra, jeste se ozvu". Nekdo se ozval, nekdo ne.
Tech telefonatu a mailu byly desitky, mozna stovka. Vysledkem bylo predevsim ono interview u BA naplanovane na stredecni poledne. To bylo od Jasona Frenche - prijemny Australak, ktery mi dodaval energii a rady. Po chvilce jsem mu dal prezdivku - trener.

Na interview s BA jsem dorazil a udelal pri nem snad vsechny chyby, ktere je mozne na interview udelat. Predevsim, dorazil jsem v dzinach (ktere v prostredi prisnych "kravataku" neunikly jedinemu pohledu) a nacpanym baglem od Eriky (jelikoz ten den jsme se taky stehovali z hostelu), a take desne bunde, ve ktere jsem se neskutecne potil...
No kdyz jsem prisel na radu bylo to fiasko! Hned kdyz si me vzali na face-2-face interview, ptali se, naco mam ten hrozny bagl. Nasledne jsem se dostal do sparu zkusenym recruiterum, horsim nez divoka zver! Krizovy vyslech hadr. Otazky se nesly spis v duchu, co by - kdyby. Co bych delal v nejruznejsich situacich. Totalni propadak.
Trochu jsem si polepsil v testu z programovani. Ovsem pak prislo neco, cemu rikam pracovne "psychadelicky test". Jakasi varianta IQ testu. Nejruznejsi maluvky, doplnovani obrazcu, prace s umelymi jazyky a podobne. No 45 minut cisteho zoufalstvi. Kdyz jsem odchazel, tak me malem odvazeli.
Hned potom mi volal Jason, jak jsem na tom. Popsal jsem mu sva trihodinova muka a on se docela bavil. A hned mi dohodil dalsi interview. Jakasi spolecnost Motability. Zatimco BA sidli skoro u letiste Heathrow (5 zona, hodina a pul cesty z domova), Motability sidlilo kousek od City v prvni zone.

Prisel jsem na interview lepe vybaven, lec stale v dzinach. Ve vratnici si me vyzvedl takovy maly certik pro me tehdy nezapamatovatelneho jmena "Ramiah Balasubramanian".
Hned mi dal test - celkem brnkacka - i kdyz mnohem praktictejsi - zadne esotericke otazky jsoucna a casoprostoru - ale pragmaticky test. Nasledoval pohovor. Staffing mu delal jeden poplaseny programator a bavili jsme se skoro dve hodiny, nasledne si odskocili a pritahli s sebou jeste sveho sefa - Ivan se jmenoval (ovsem cte se to "Ajvn") - a znovu.
Nakonec me propustili po 3 a pul hodinach, ale ja mel dva skvele pocity - prvni - tam bych chtel delat, druhy, asi jsem udelal dojem...

To se potvrdilo druhy den. Rano mi volal Jason - prvne, ze kontaktuje BA. Za chvili se ozval, ze BA ne. Udajne spokojeni s technickou strankou, ale jinak nic moc. Tak ze jeste zavola do Motability, jak to vypada u nich. Za chvilku volal znovu a bylo to! Ze ano. Okamzite jsem vyrazil smer Wimbledon podepsat papir, ze souhlasim s tim, aby mi poslali nabidku prace.
Vec se ma tak, firma proste nechce byt odmitnuta - tak aby predesli tomu, ze mi daji nabidku a ja ji odmitnu, tak proste podepisu papir, ze nabidku prijmu, a teprve pak mi poslou nabidku prace - logicke.

Tim ovsem vec nekoncila - slo o to, ze jsem mel jeste dalsi interview a hlavne, nemel jsem v ruce smlouvu a to je hlavni - mit kontrakt. Ja proste nedam moc na to, ze nekdo neco rekne. Dokavad to nevidim na papire, tak to neni sychr.

Dalsi interview bylo s jednou mensi firmou. Pohodove interview, ale firma se mi nelibila. Sidlila na okraji City, ale bylo videt, ze je vlastne nova. Udajne maji super produkt, ale nepresvedcili me. Nabidku mi dali, ale odmitl jsem - coz je hrozne tezky! Uvedomte si, ze kdyz nejaka firma da nabidku, tak to pro recruitera znamena velkou sanci, ze bude uzavren obchod. Agent na me tlacit hodne, abych nabidku prijal, ale to se neda, kdyz uz jsem podepsal Motability, ze beru jejich nabidku.
Mel jsem v planu se udrzovat v kondici tim, ze budu chodit jen tak pro legraci na interview, dokud s Motability primo nepodepisu smlouvu, takze i po tomhle interview jsem mel sjednane dalsi, ale to uz jsem odvolal - prislo mi nefer, ze bych sel na dalsi interview, zase treba dostal nabidku a musel odmitnout - neni to dobre pro nikoho. Je to jako balit holky s tim, ze uz mam holku - ale jen abych nevypadl ze cviku.

Tak a to je zatim vsechno, v dalsi casti popisu, jak probihal zacatek me prace, co jsem si musel obehat a tak.
Dekuji za pozornost a konec hlaseni :-)

Imperial War Museum

Moje nej nej nejoblíbenější muzeum v Londýně. Naleznete ho poblíž Lambeth North a můžete si v něm v živé exhibici na vlastní kůži vyzkoušet, jak za války žili vojáci v zákopech, či jak to během války vypadalo v londýnském metru, v němž se ukrývalo civilní obyvatelstvo, vlézt si do válečné ponorky, letadla, či dobytčáku, v němž sváželi vězně do koncenráků, a nebo se projít domem, jenž je celý včetně veškerého vybavení až po nejmenší drobnosti jakoby vytržen z roku 1945.
Dozvíte se vše o holokaustu a koncentračních táborech, přečtete si autentické válečné dopisy, osobní deníky a dokumenty, prohlédnete si zbraně, uniformy, šifrovací stroje, vozidla, tanky, rakety, můžete vzhlédnout spoustu vysílaných dokumentů....... zkrátka válečné muzeum se vším všudy..... vřele všem doporučuji!

Imperial War Museum

Erika