Cesta do srdce černého ... města ...

Takže úvodem jen poznámka. Původně jsme chtěli jet do Ostravy minulý víkend, ale nakonec jsme místo toho jeli do Drážďan, takže jsme výpravu do Ostravy vykonali v náhradním termínu.

Naše cesta začala dopravením se na nádraží. V tom byl menší zádrhel. Moje touha být na místě v čas vedla k tomu, že jsme tam byli o půl hodiny dřív. Ovšem nádraží Praha Libeň je nově zrekonstruované, takže se tam dá hezky posedět v půlkruhu - a přitom pozorovat úžasnou kytku v jejím středu.
Okolo pak kroužil ochranář – s velkým pendrekem – kroužil tam určitě dlouho, jelikož z toho chudák zešedivěl a zestárl – tak 70 let mu bylo :-)
Během té půl hodiny se nic významného nestalo - snad jen dva lidé, kteří se rozhodli z dobré vůle uklízet kolem automatu na kávu, ti vzbudili náš zájem...
Slečna EKG přišla s poněkud odvážnou myšlenkou, že hajzlbába tam provozuje erotické služby a platí se uklízením. No nevím, mně to přišlo dost divné, zvláště při bližším pohledu na hajzlbábu...

Po nastoupení do vlaku jsme zjistili, že tento den nás nápad přemístit se na východ, nenapadl jediné. Ve vlaku nebylo prakticky kam si sednout, jen v jednom kuřáckém kupé byla rozvalena jakási vypečená rodinka. K nim jsme se přifařili a vypadalo to celkem komicky. Oni tři seděli každý na dvousedadle, mi dva na jednosedadle ...
Ovšem k mému údivu již v Kolíně vystoupili a zanechali nás v kupé samotné.

V Pardubicích pak vystoupili snad všichni a vlak nám nechali napospas. Mimochodem ani v Pardubicích, ani v Olomouci nás nikdo neobdaroval tamními pochutinami !

V Prostějově jsme přestoupili na vlak do Ostravy a tím se za víc jak čtyři hodiny dostali do cíle.

Ostravské nádraží je dá se říct vcelku útulné a nadchodem se dá dostat do hlavní haly.
Ostrava je město paradoxů. Např. celodenní jízdenka na dopravu tam stojí 36 korun - za to si v Praze nikdo nic nekoupí. Dopravní prostředky celkem kontrastují s okolím - jsou čisté a rekonstruované (pokud nejsou úplně nové).
Hned po příjezdu jsme se přesunuli do Stodolní ulice - o ní jsem kdysi slyšel a v Ostravě ani nic jiného není. Je to taková celkem krátká ulice, která na jedné straně má hezký začátek a pak končí u trati nějaké lokálky. Koncentrace barů a restaurací je vysoká a ceny mírné - panák fernetu za dvacku - úplný ráj.
Kromě toho se zde ukázalo, jak si Ostraváci potrpí na rýmovačky. Každá restaurace měla nějakou povedenou. Jen irské puby neměli nic. Člověk měl skoro pocit, že tu bydlí jen Irové :-) Po této exkurzi jsme se vydali dále.

Dorazili jsme na náměstí republiky. Zde jsem pořídil fotku, která podle mě symbolizuje Ostravu - celkem nové nákupní centrum a za ním těžní věž (najdete ji ve fotogalerii)...

Ostrava (12.11.2005)

Šli jsme si koupit nějaké pečivo a cestou jsem seznal, že záliba v rýmovačkách je v Ostravě doplněna zálibou v podkopávání čehokoliv. Tak dlouhý tunel pro pěší jsem snad neviděl - a to vedl jen k obchoďáku. A celý byl vyzdoben rýmovačkami.

Pak jsme se projeli tramvajemi dál. Ty už byly slušně zaplněné a proto nás řidič obštastňoval skvělou říkankou (bohužel se nám ji nepodařilo nahrát) znělo to nějak takhle: Děti ..... mládeži, uvolněte místo starším. Říkal to hlas nějakého postaršího úchyla. Když jsem to oslyšel, propadl jsem smíchu, jelikož mi to znělo na způsob - děti ... mládeži, pojďte se mnou, dám vám nanukaaa... !amazed.
Toto se opakovalo několikrát a děti a mládež to většinou komentovala slovy, že nejsou děti, ani mládež a nikoho sednout nepustili.
Vůbec, cestou tramvají s námi jela jedna povedená adolescentní trojka. Kluk - flegmatik, jeho holka - člověk s naprosto unikátní fistulí a druhá holka - kořen. Bylo jim kolem patnácti, ale ty řeči "já nejsem trubka - nejsem stavební materiál" "nejsem alkoholik, už 3 měsíce nechlastám" - co slovo to perla.

Po okružní cestě Ostravou jsme se přesunuli zpět na nádraží. Zde jsme vykoupili automat na nápoje. Kafe a čokoláda tekla proudem a tak nám čekání na vlak uteklo velmi dobře.
Cesta zpět nebyla nijak moc významná - prostě jsme jeli, došlo nám pití a sedadla rozhodně nebyla vrchol pohodlnosti.
V kupé s námi jel člověk, asi nějaký mnich, nebo jogín - jinak si nedovedu vysvětlit, jak dovedl ve strnulé pozici s rukama u těla vydržet sedět tři hodiny bez hnutí ...

Po vystoupení z vlaku jsme za pár minut dorazili domů a tím skončila naše slavná výprava - za sebe musím říct, že Ostrava se mi líbila. Ne že bych se tam chtěl stěhovat, ale viděl jsem i horší města - třeba Brno :-) Kam pojedeme příště ještě není jasné, ale za čtrnáct dní letíme do Londýna a to bude nářez :-) Peace out and keep it up !
Defectus

Vzhůru! ... Do Germánie!

Vzhůru! … Do Germánie!
Nuže, jak již zde bylo zmíněno, minulou neděli jsme se vypravili, děvenky moje starostlivé, na přátelskou misi do Germánie. Brzy ráno jsme si tedy sbalili uzlíček a vydali se na Masarykovo nádraží, odkud jsme po řádném zakoupení jízdenky vyjeli vlakem směrem na západ. Cesta z Prahy do Děčína, kde jsme následně přestupovali, probíhala poklidně, pouze jednou nás přišel vyrušit průvodčí, jemuž ale Ondra protestně řekl: „Dobrý večer!“, což toho dobrého muže tak zmátlo, že se vícekrát již neobjevil… Já jsem se sice snažila uvést věc na pravou míru, řka, že je ráno, načež ale Ondra okamžitě zareagoval nevyvratitelným konstatováním: „… ale jsou tu zatažený závěsy…“
Nic významnějšího již se cestou nepřihodilo, pouze v Ustí jsme se rozhodli, že se nad/Labem :)) , abychom k sousedům nevstupovali s prázdnými žaludky, a řádně tedy posilněni jsme po dvou menších přestupech dorazili do „Drrrrresdenu“.
Ve fotogalerii máme velmi sympatické obrázky, jež náš pohyb po Drážďanech mapují s téměř nulovou odchylkou, tudíž se jím nebudu příliš zabývat a zaměřím se pouze na pár zajímavostí. Tak například jsme zjistili, že drážďanské ulice jsou skleněné! Opravdu, ještě nikdy jsme neviděli ulice v centru města pokryté tolika různobarevnými střepy a kusy rozflákaných láhví. Zřejmě se jedná o jakousi zvláštní německou tradici, jejímž cílem je pokrýt během sobotní noci co největší plochu města střepy z lahví…
Dále jsme zjistili, že v neděli je naprosto všechno zavřené, tedy nejen obchody, ale i stánky s občerstvením a zmrzlinou (ne že bychom po ní v tom mrazu toužili…), což nám přišlo poněkud neekonomické… Ale co bychom jim do toho kecali, my máme svých problémů až nad hlavu… :)
Zajímavým objevem také bylo, že kovové pouliční kukaně s veřejným WC jsou nedobitně uzamčeny na zámek, od něhož mají patrně klíče jen vybraní jedinci (podle obrázku vozíčkáři). Po tomto zjištění jsme k Němcům pojali mírnou nedůvěru… říkali jsme si, zdali to není z jejich strany jakási podlá nechutná podpásová „studená válka“ proti vpádům cizých mocností – rozdat si klíče od záchodů jen mezi sebou a cizinci at se klidně po… potentují kde chtějí :)) (či spíše nechtějí…).
Naše podezření se naštěstí nepotvrdilo – zanedlouho se nám podařilo nalézt i „WC-iglů“ fungující na mince. (Jistý postarší Němec si sice nemohl pomoct, aby mi ho alespoň po nějaký čas neblokoval svojí přítomností, ale vida, že proti nám nemá šanci, brzy to vzdal a záchod uvolnil, neřád :)))
Ještě něco jsme objevili? Aha, ano, došli jsme k poznání, že Němci nesnášejí na ulicích automaty na cokoliv. Automaty na jízdenky mají umístěné přímo v dopravních prostředcích a bankomaty (jejichž nevysvětlitelná neexistujícnost nám z počátku vrtala hlavou – tou Ondrovou :)), mají v takových malých pouličních skleněných domečcích (což Ondrova hlava později prokoukla :)
Zvířátka mají v Německu stejně roztomilá, jako jsou ta naše. Ta mrtvá a poněkud zploštělá krysa na Prager Strasse se, pravda, příliš nehýbala, ale ta vrána v novější - obytné části města nám to svojí mrštností vynahradila.
Pečivo z obchůdku na nádraží, jemuž jsme neodolali a pár kousků zakoupili, nás rovněž oblažilo dle očekávání stejnou chutí, jako má pečivo české, tudíž šmakovalo :)
A to je z mých soukromých pozorování asi vše. Cesta domů probíhala taktéž poklidně, i když s poněkud více přestupy než tomu bylo na cestě tam, a není tedy nutné jí věnovat větší pozornost. Není již tedy o čem hrát a my můžeme jíti k šatně… (to by napsal Neruda). Já, na rozdíl od něj, nikam nepůjdu a pokusím se, ač v této oblasti značně tápu, přesunout toto své pojednání na net. Jestli se mi to podaří, doufám, že budu za tento svůj počin náležitě po zásluze potrestána… odměněna! :)

Drrrresden 6.11.2005

Přeji všem krásný den, a budete-li podnikat nějakou obdobnou výpravu jako my, pak šťastnou cestu, zdar a sílu! :)

Erika